neděle 23. července 2017

Julie - den devětačtyřicátý

Když mi Julie po kojení leží na břiše a hřeje, je to jako by to byl jeden okamžik od prvního vnějšího doteku, kdy mi ji položili na břicho a ona tak příjemně hřála.
Je to sedm týdnů a nevím, kam se ten čas ztratil.

středa 5. července 2017

Julie - den třicátý

Malé zvířátko vyžaduje velké množství trpělivosti. Je třeba čekat až se nakrmí, až si odkrkne, až usne, až se probudí... a tak pořád dokola.
A většinu toho čekání nelze zahušťovat dalšími činnostmi. To mi působí největší problém, nemůžu odbíhat od jednoho k druhému. Mám malé zvířátko, které vyžaduje plnou pozornost, ale nevytíží intelektuální kapacitu.



sobota 17. června 2017

Naštěstí (ne)máme mléko

Knížku jsem dostala od Birute k narozeninám. Sice s určitým zpožděním, ale kdo by na to hleděl. Trochu problematické je, že jsem po nadšené recenzi jak od Birute, tak od Ebženky čekala něco víc.
Ve své kategorii to ale není špatné. Knížka pro děti s praštěným dějem a oku lahodícími ilustracemi. Tak trochu jednohubka, která ale obsahuje dinosaury, což je vždycky plus.

pondělí 12. června 2017

Garyho státnice

Nejkrásnější na nich bylo, když se Gary vrátil domů a byl šťastný a uvolněný, že to má za sebou. I když si myslí, že je udělal spíš jen proto, že domovská část komise přehlasovala tu nedomovskou, tak je to fuk. Na tyhle věci se historie neptá.

sobota 10. června 2017

Julie - den pátý

Pustili nás z porodnice.
Julii s přesvícenou novorozeneckou žloutenkou a mně s děsivým pocitem, že to nezvládnu.
Nejdřív to nebylo tak hrozné, když jsem měla Julinku vedle sebe na pokoji, kochala jsem se s ní, protože je to vážně krásné miminko (já vím, všechny jsou, ale tohle zvířátko je jenom naše a tak je nejúžasnější). Když byla Julie vedle mě, pořád bylo co dělat. Jenže pak jí zjistili žloutenku, odvezli ji pod modré světlo a vraceli mi ji jenom na kojení, malátnou a rozespalou. Strašně mi chyběla. Po dvaceti hodinách mě zchvátila taková lítost, že se mi začala samovolně spouštět laktace.
A pak nás konečně pustili. Chtěla jsem být co nejrychleji pryč, jako bych tak mohla utéct pocitu vlastní nedostatečnosti. Jenže ten mi zůstal. Strašně se bojím, že něco pokazím. A ještě víc se bojím, že už jsem něco pokazila.

úterý 6. června 2017

Julie - den první

V 9:24 se narodila naše úžasná holčička.
Myslím, že se narodila před termínem hlavně proto, aby si zachovala status vzorně průměrně rostlého dítěte, protože míry (50 cm, 3.27 kg) měla téměř totožné se statistickým novorozencem.
Na první pohled byla dokonalá. Musela být, protože ji osud obdařil značně nedokonalými rodiči.
Třeba matkou, kterou o půlnoci vzbudila prasklá voda a jejíž největší problém v tu chvíli spočíval v tom, že nevěděla, co si sakra vzít na sebe.
Nebo otcem, který, když se před něj budoucí matka postavila s prohlášením: "Já asi rodím" kontroval: "Tak si asi zavolej sanitku", načež ji nechal pět minut zírat na telefon a přemýšlet, co se má při volání sanitky říkat.
Ale byl celou tu dobu na porodním sále vedle mne, držel mě za ruku, líbal mě na čelo a říkal, že to zvládnu.
Těch 280 Kč, kterými je přítomnost otce u porodu zpoplatněná, bylo sakra dobře investovaných, protože bez něj bych to asi opravdu nezvládla.
A když pak naši holčičku změřenou a zváženou držel v náručí, vypadali spolu neskutečně krásně.

Julie 38+3 TT

Praskla voda.