čtvrtek 13. prosince 2012

Talismany

Chtěla jsem napsat jak strašně moc nesnáším sebestředné primadony. Nenapsala jsem. Raději jsem pletla, oko za okem, řada za řadou.
Primadony, přirozeně uchvacující pozornost kdekoli kam přijdou, jsem vytěsnila na samý okraj pozornosti. Protože Vánoce už jsou strašně blízko. A šály ještě pořád skoro metr chybí.
Primadony, co ubližují všem kolem sebe a jako štít při tom používají své nepřízně osudu, neměly šanci proti cinkajícím jehlicím. To je přece jeden z těch zvuků zahánějících zlé duchy. Alespoň v to doufám.
A tak jsem očka utahovala možná o poznání víc. Protože jsem do nich chtěla vplést sílu a ochranu. Proti zlým duchům. Proti zlým lidem. Proti všem nástrahám světa.
Ale takhle to nefunguje. Bohužel.

středa 28. listopadu 2012

Ale jsou chvíle, kdy tomu nevěřím

Jsem prototyp obětující se ženské. Takové, která nikdy nebude spokojená, protože okolí její oběti nepochopí a neocení. To, že to o sobě vím, mi ovšem nikterak nepomáhá.
Malé oběti pokládané na oltář lidským vztahům.
To, že to o sobě vím, jen přidává zátěž. Nemůžu přece po ostatních chtít, aby mě chápali. Musím být tolerantní. Lidé jsou přece dobří a nemyslí to zle.
Malé rány jdoucí tak hluboko.
Prohlášením, že to nemyslí zle, dusím své bolesti a křivdy až k bezvědomí. Nemyslí to zle, jen mají jiné vnímání světa. To jim přece nesmím vyčítat.
Malé viny v ublížených pohledech.
Ta špatná jsem nakonec vždycky já.

čtvrtek 22. listopadu 2012

Něco si přej a celý svět se spojí, aby tvé přání splnil

Někdy bych si hrozně přála mít prostý nekomplikovaný život.
Mít jasno v tom, co je dobré a co špatné.
Být si jistá cílem, kterého chci dosáhnout.
Žít. Od narození ke smrti podle předem schváleného harmonogramu.
Nepřemýšlet. Nerozebírat. Nenípat se v mizérii vlastních myšlenek.
Netrápit se, když druzí nechápou a nesdílí mou radost.
Netrápit se, když druhé náhodně zatížím svou starostí.
Nebýt sama sebou.
Jedno z těch přání, které není radno vyslovit.
Prosté nekomplikované věci jsou nejtěžší.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Práce šlechtí

A teď mi někdo vysvětlete, proč mají všichni statici neodolatelné nutkání přidávat mi doprostřed obýváku sloupy?

pondělí 12. listopadu 2012

Sebelítost

Pocity prostě nejsou fér. Rozum je mírní, ale nepotlačí.
Je mi líto.
To jsou ty zatracené internety, zrušit by se měly.
Asi před měsícem jsem si absolvovala malou internetovou hádku s člověkem, se kterým jsem prostě ztratila trpělivost. Tři dny mi z toho bylo zle. Zcela nepatřičně.
A nikdo se mě nezastal.
Já vím, chápu všechny důvody, proč se nehádat s blázny. Chápu proč se písemně nehádat s člověkem, který má tak trochu zvláštní chápání psaného slova. A děkuju svým přátelům a nepřátelům, kteří mě uklidňovali naživo.
Jenže v sobotu jsem se dozvěděla, kolik dalších lidí tu malou přestřelku četlo. A ačkoli strašně moc chápu důvody, proč nepřilévali olej do ohně, přesto je mi líto. Pocity nepotlačím.
Je mi líto, že mi někdo nenapsal alespoň jedno krátké: Kašli na to.
Je mi líto, že někdo nelitoval času a námahy na soukromou diskuzi s druhou stranou, ale nenapadlo ho napsat mi, že nejsem jediná, kdo původní vyjádření, ze kterého celá hádka pošla, považuje za špatné.
Je mi líto, že chci-li pomoc a podporu, musím si o ni říkat.
A je mi líto, že sama nejsem lepší. Na druhých nás nejvíc rozčilují naše špatné vlastnosti.
Pocity prostě nejsou fér.

středa 7. listopadu 2012

Samomluva

Je tolik věcí, které nedokážu ani napsat. Natož říct.
Prosím se za prominutí. Nechci se trápit. Vážně ne.

neděle 4. listopadu 2012

Umisťuju tečky na vrcholky kopců

Když jsem si Garymu stěžovala, že v práci celý týden trávím kótováním, díval se na mě divně.
Deformována prací jsem si neuvědomila, že existují duše naivní a nezkažené, netušící, co znamená kóta v běžné architektonické práci.
Naproti tomu Garyho sestra lingvistka mi na můj průzkum, kdo ví, co jsou to kóty, odpověděla bravurní slovníkovou definicí.
Co už. Každej z nás má nějakou tu deformaci.

pondělí 15. října 2012

Co uvidím, když se ohlédnu?

Připadám si nedostatečná, neužitečná, zlá.
Pokládám si otázku: Na kolik ohledů mají druzí právo?
Mé odpovědi mě pranic netěší.
Měla bych být tolerantní. Chápavá. Dokonalá.
Nejsem.
Na kolik ohledů mají druzí právo?
Na tolik, kolik jich prokazují oni.
Začarovaný kruh.
Na kolik ohledů mají právo ti, kteří nevědí, že ubližují?
Ti, kteří nepochopí, že jejich jednání bolí?
Kdo si jsou jisti jen sami sebou?
Na žádné.
Nedokážu být svatá.
Na kolik ohledů mám právo já?

sobota 29. září 2012

Mít a nemít

Každý z nás má své lidi minulé, přítomné a budoucí.
Procházejí kolem. Blíží se a vzdalují. Chvíli mají stejné obzory a stejná témata rozhovoru. Chvíli jdeme vedle sebe. A pak se naše cesty rozejdou.
Často bez lítosti. Život jde přece dál.
Někteří zůstávají. Někteří se vracejí. Někteří pomáhají. Někteří ubližují.
Život.
Někdy mě přepadne záchvat sentimentu. Pomyslím na lidi minulé a pokusím se z nich udělat lidi budoucí. Jenže jednostranný záchvat sentimentu nestačí. Moji lidé musí spolupracovat. A to oni nedělají.
Lidé.

pondělí 24. září 2012

404 - dudlík nenalezen

Při blízkém setkání s kamarádčiným čerstvým vnoučetem jsme vymyslely zlepšovák v péči o dítě.
Stačilo by všechny chyby, ke kterým u toho mrňavého tvora může dojít, očíslovat a sepsat do přehledného manuálu.
Pak už jen stačí dítěti vysvětlit, že závadu má ohlašovat v číselném kódu a je vyhráno.
A nebyl by vůbec špatnej systém, kdyby to vydrželo až do dospělosti. Řekli bychom číslo a hned by bylo jasné, kde je problém. I nám samotným.
Všichni si v sobě neseme hromadu závad. A někdy stačí tak málo, abychom se jich zbavili.
Osobně mě překvapila až hmatatelná úleva poté, co jsem tu jednu zatracenou větu řekla nahlas.
Jen si nejsem jistá, jestli jsem tu větu dokázala nahlas vyslovit proto, že jsem se opila, nebo jestli jsem se opila proto, že jsem to řekla nahlas.
V každém případě to stálo za to.
Jen doufám, že už se mi to nestane. Pokud bych byla v konverzaci tak monotematická častěji, asi by si se mnou brzy nechtěl nikdo povídat.




úterý 11. září 2012

Cesta je důležitější než cíl

Město za řekou je každé ráno stejné.
Já se měním.
Řeka je v neustálém pohybu.
Já stagnuji.
Když svítí slunce a obloha je k zešílení modrá, měl by být život snazší.
Jenže není.

středa 5. září 2012

Doba, vymknuta z kloubů, šílí

Provádět sociologické experimenty sebou nese značná rizika.
Pokud si navíc vyberete oblast mytí nádobí, je tragédie na dosah ruky.
Testování průměrné mycí reakční doby mých spolubydlících mi ještě prošlo. Protože mé spolubydlící jsou v zásadě jemná a rozumná děvčata, kterým nakonec dojde, že pro získání nádobí čistého je to špinavé třeba umýt.
Potměšilost svého přítele jsem ovšem dosti podcenila.
Přes stupňovaný nátlak vydržel neumýt tu zatracenou pánev celý týden.
Když jsem zjistila, že se na ní začíná tvořit plíseň, byla jsem rozhodnuta použít i nejdrsnější donucovací prostředky... a ten můj prevít si zlomyslně spadl z čehosi jako skatebord, vykloubil si loket a teď je zasádrovanej od ramene k zápěstí.
Taky způsob jak mě přesvědčit, abych na něm sociologické experimenty neprováděla.

pondělí 3. září 2012

Dobré rady na zeď házet

Nepojmenovávejte přístroje.
Nedávejte přezdívky lidem.
A nebo alespoň nebydlete s lidmi, kteří to dělají.
Protože pak se vám stane, že vás celkem normálně vypadající spolubydlící přivítá větou: Byl tu Círdan a profoukl Galadriel trubky.
Chvilka napětí...
Jako Círdan prý vypadal údržbář a Galadriel je naše karma, která odmítala hořet.
Asi jsme ji přece jen měly pojmenovat Melkor.

úterý 28. srpna 2012

Maminka neměla pravdu

Vzduch studěl. Vypadalo to na déšť. A ona tam ležela, opuštěná a nešťastná. Nedokázala jsem ji nevšímavě minout.
Co uděláte vy, když na ulici uvidíte ležet bezprizornou knihu?
Zachránila jsem ji a poskytla jí azyl v naší záchodové knihovničce.
Kniha nemá známku s telefoním číslem, ani s adresou. Možná bych měla vylepit klasické plakátky: "Našla se dobře živená kniha v zelených deskách, vlastník, ať se ozve na telefonní číslo..."
Ale myslím, že mi už zůstane.
A tak se někdy zadívám na přeplněné police a maně mě napadá: Nakonec přeci jenom neshnijeme ve špíně... dřív než by se tak mohlo stát, sežerou nás knihy.

čtvrtek 23. srpna 2012

Cože? Smetí?

Život by byl mnohem jednodušší, kdyby lidé alespoň občas doopravdy poslouchali, co jim říkám.
Vážně to má i informační hodnotu. A ano, někdy bych mnohem radši mlčela.
Svět by byl mnohem hezčí místo pro život, kdybych si mohla myslet, že co řeknu je i slyšeno.
Nebo bych alespoň trpěla menším množstvím pocitů méněconosti a přehlíženosti.

úterý 21. srpna 2012

Čistota půl zdraví, špína celé

Fakt je, že nakonec dokážu brát s humorem v podstatě všechno. Jen mi občas chvíli trvá se k tomu humoru dopracovat. Ale není to nic tak tragického, aby se s tím nedalo plnohodnotně žít. Člověk si zvykne a přizpůsobí se.
Tak třeba v rámci takového přizpůsobení vyklízím lednici nejlépe v okamžiku, kdy jsou obě moje spolubydlící v bezpečné vzdálenosti. (Každá stovka kilometrů dobrá.) Tak mají to štěstí, že se mi do rány dostanou až ve chvíli, kdy nastoupil humor a neschytají první salvu. A já mám taky štěstí, protože jsem strašně nerada ošklivá na své okolí.
Ale co už, každý z nás má nějakou charakterovou vadu. Asi bych měla být ráda, že jsem vyfasovala jen tu pochybně sníženou tolerancí k nepořádku a ještě pochybnější smysl pro humor.

pondělí 13. srpna 2012

Panna nebo orel?

Někdy stačí tak málo, abych měla neskutečnou radost ze života. Jindy mě bolí každý pohled a každý krok.
Já vím, každá mince musí mít dvě strany. Dvojhlavý čtvrťák je podvod a já ze zásady nepodvádím. Jenže.
Přirozený běh světa a průběh sinusoidy neprospívá vztahům mezi mými osobnostmi.
Ta radostná, smířená a usměvavá lituje tu druhou. Nechává jí vzkazy, že bude líp. Mává skrz prostor a čas. Soucítí.
Ta bolestiplná nevěří. Soucit pro ni není nic než faleš. Úsměv vyvolává nenávist.
Nikdy nevím, která z těch dvou se ráno probudí. Mince na hraně nevydrží dlouho. Převáží se. Ať tam, či tam.

úterý 7. srpna 2012

Všechny důležité věci se dějí v kuchyni

Jak vylepšit karmu?
Stačilo by soustředit se na sebezdokonalování?
Zbavit se sobeckosti? Náladovosti?
Neubližovat ostatním?
Zapomenout na všechny zlé myšlenky?
Na nenávist? Zlomyslnost? Strach z pochopení?
A když o tom tak přemýšlím, tak nejjednodušší by bylo vzít telefon a přesvědčit správcovskou firmu, že ta stará se dostala za hranici  funkčnosti a že chceme novou.

pondělí 30. července 2012

Svět je jen prachsprosté bludiště

Sama před sebou neuteču, není kam.
Spočítala jsem, že vlastním už devadesát párů ponožek.
Hromadění je neklamný příznak zahnání do rohu. Podvědomá snaha se věcmi definitivně odříznout od zbytku bludiště.
Kdysi jsem hromadila knihy, pak šperky, dneska jsou to ponožky.
V zahánění se do kouta mám dlouhou a bohatou praxi. Vlastní vinou jsem se ocitla už v mnohých.
Ze všech zatím vedla nenápadná postraní cestička. Je smůla, že jsem si neuvědomila, že každou z nich dojdu jen do dalšího kouta, odkud není úniku.
A tak jsem se propadla do hlubších a temnějších vrstev.
Zahnaná do kouta.
Napořád.

pondělí 9. července 2012

Do stejných řek je třeba se vrhat po hlavě

Vlastně jsem na FFko ani nechtěla jet. Chtěla jsem utéct někam do ticha a do samoty.
Daleko od míst, kde lze ve tři ráno začít mnohostranný rozhovor ve frontě na sprchu.
Jenomže jsem nakonec usoudila, že některým lidem dlužím debatu z očí do očí.
Protože, jakkoli se mi to pomyšlení příčí, se snažím o korektní vztahy s kdekým.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nebavila.
Prostředí, ve kterém se mísí různé druhy šílenství je osvěžující.
Jen mě ve všech zábavách provázel neodbytný pocit odcizení.
Bohužel asi vycházel ze mě.
Věci, za které nikdo nemůže.
Jela jsem kvůli čistému svědomí.
Čisté svědomí je má nejvyšší meta.
Které nedosáhnu.
Nevyřčená slova hlodají.
A já mám pocit, že mi někteří lidé dluží debatu, která neproběhla.

úterý 26. června 2012

Ach jo

Jsem pitomá. Jsem pitomá. Jsem pitomá. Jsem pitomá.
V téhle náladě se nemám pouštět do internetových diskuzí. Nemám se pouštět do internetových diskuzí. Nemám se pouštět do internetových diskuzí.
Akorát se rozhodím. Akorát se rozhodím. Akorát se rozhodím.
A rozhodně tím nikomu neprospěju.

pondělí 25. června 2012

Na dojetí jednou dojedem

Nejsem nic jiného než ohavně pozérský cynik.
To, že jsem se nedojala na Jiříkově svatbě při prefabrikovaném projevu složeném z obecných klišé, to bych si snad ještě obhájila, ale protáčet oči nad upřímným osobním vyznáním, které děvčatům na svatbě věnovaly kamarádky, to už ode mě ohavné je.
A to jsem jinak ochotná nechat se dojmout kdečím, když mám náladu. Jenže jakákoli oficialita ve mně nevyhnutelně probudí cynika.
A víte co, stydím se za to.
Cestou do práce jsem pár minut věnovala myšlence, co bych v takovém svatební projevu řekla já. Když jsem se dostala k "nezapomínejte, že nejste jediní dva lidé na světě a až si polezete na nervy, můžete si přijít postěžovat" pochopila jsem jasnozřivě, že slavnostní řečník ze mě prostě nikdy nebude.

čtvrtek 21. června 2012

Cítí se obžalovaný vinen?

Kdysi jsem toužila po zrzavých kudrnatých vlasech. Kdybych tomu byla ochotná věnovat čas a úsilí, mohla bych je mít.
Toužím být nesobecká a nesoudit. Kdybych tomu byla ochotná věnovat úsilí a čas... některé věci prostě nezměním.
Dokážu být shovívavá. K chybám, které nemám. Chyby, které se podobají těm mým, soudím až příliš přísně.
Život mi nejvíc komplikuje sobeckost. Tu soudím nejpřísněji.
Z prachsprosté závisti.
Protože se mi zdá, že oni své sobeckosti prožívají snáz než já. Že je snad ani nevnímají. Berou je jako přirozený běh světa.
Já si každou svou sobeckost uvědomuju. I ta nejmenší  mi zasazuje ránu. Nechci být sobecká. Jenže se zdá, že to je proti lidské přirozenosti. A tak jsem vinna. A nejpřísněji soudím sama sebe.

čtvrtek 14. června 2012

Život

Nežádám, abych nebyla odmítnuta.
Žádám-li, předstírám, že odmítnutí nebolí.
Lhostejnost. Když ji budu předtírat dost dlouho, bolet to přestane.
Tak to přece funguje, ne?

středa 13. června 2012

Proč se telefoní čísla vytáčejí, když dneska mají všechny telefony tlačítka?

Do telefonu prý zním mile. Teda, na cizí lidi.
Ale to je jen proto, že nesnáším telefonování. Mám panickou hrůzu z toho, že ucho na druhém konci drátu neporozumí, když neuvidí výraz a gesta, kterými svůj projev doplňuju. Tak jsem alespoň zvukově milá.
Právě jsem volala na úřad. Klasické: "Dobrý den, mohla bych s vámi zkonzultovat... bla bla bla..."
Tak jsem si to nejdřív řekla nahlas, zhluboka se nadechla a vytočila číslo. Telefon byl okamžitě zvednut (to se na těch úřadech nemůžou trochu víc flákat?), vychrlila jsem svou litanii. "Já vás přepojím." Vychrlila jsem svou litanii. "Já vás přepojím." No a to mi přišlo tak strašně směšné, že napotřetí jsem svou litanii musela říkat strašně pomalu, aby mi skrz ni příliš neprobublával smích.
A co jsem se nakonec dozvěděla? Mám pro jistotu zavolat úplně jinam.

pondělí 11. června 2012

Když role, tak jedině charakterní

Je to fér? Že nám osud, nebo něco podobně šitózního přidělí roli a my se jí nemůžem zbavit?
Ale ne, dokážu se zbavit své role, ale jen za cenu, že zbytek života budu hrát.
Jedno dlouhé divadelní představení. Bez potlesku na konci.
Ještě pořád nevím, která varianta je horší.
Ani sama sobě se nedokážu přiznat, kterou variantu žiju.

neděle 10. června 2012

Nikdo nepotřebuje žluté boty!

Jsem povrchní. Definitivně.
Jen povrchní ženská přece courá po obchodech a obhlíží všelikou obuv, i když má doma více než dostačující množství bot.
A právě jen taková povrchní ženská se zakouká do žlutých balerinek.
Strašně krásných žlutých balerinek.
Překvapivě pohodlných žlutých balerinek.
Jen strašně povrchní ženská o nich přemýšlí i potom, co ji její rozumnější já přesvědčí, aby si je nekoupila.
Jen strašně povrchní ženská si řekne, jaká smůla, že jsem neměla dost hutný spleen, abych si koupi žlutých balerinek mohla odůvodnit snahou o jeho zničení.
Ale není všem dnům konec. Zítra je pondělí.
Není tedy nepravděpodobné, že na žluté balerinky ještě dojde.

středa 6. června 2012

Blízká setkání

Když jedna z mých spolubydlících včera přišla domů, zeptala jsem se jí milým konverzačním tónem, zda-li nechce vytřít v koupelně. A ona se na mě podívala, šla a tu koupelnu okamžitě vytřela.
Teď váhám, buď ji unesli a následně vyměnili mimozemšťané, nebo při kladení otázek opravdu používám přespříliš výhružný tón...
Mimozemšťané jsou prevíti!

pondělí 4. června 2012

Kdyby...

Kdybych byla bláznivý miliardář, koupím bývalý barrandovský lom a postavím si tam rodinný dům. S velkým atriem, ve kterém by klidně mohl zůstat ten starý bazén i se skokanskou věží. Ráno, dokud tam svítí slunce, by se tam krásně plavalo.
To místo mě láká.
Mizerné místo s mizerným přístupem. Nehodící se absolutně k ničemu a tak odsouzené k dalšímu zarůstání náletovými dřevinami. A to jich je tam už teď dost.
Kdybych byla bláznivý miliardář, nenechala bych si ten plán vymluvit, i když je mi jasné, že to není vhodné místo pro život. Příliš málo slunce. Příliš hluku od kolemvedoucí dálnice. Mizerný, ale opravdu mizerný přístup. Mizerná investice.
Kdybych byla bláznivý miliardář, stálo by mi za to investovat do splnění snu. Abych ráno otevřela okno z ložnice, bosa přešla atrium dláždělé barevnými kameny a na vteřinu splynula s hladinou pod dohledem okolních skal. Pro ten okamžik klidu a vyrovnanosti. Pro podzimně zbarvené listy padající na hladinu. I pro neklid, kterým to místo pulzuje. Pro to všechno bych se přiznala k šílenství, kterým by ten plán byl.
Co z toho plyne? Asi to, že je dobře, že miliardář nejsem. Někdy úplně stačí být bláznivá.

čtvrtek 31. května 2012

koupelnové blues

Od jedné z našich návštěv jsme dostaly ďábelsou kachničku. Bylo by možno ji zaměnit za klasickou kachničku do koupele, ale je červená, má růžky a občas bliká. Co můžete udělat s takovou věcí?
Tak jsem ji nalepila nad zrcadlo, aby překryla odprejsknutou dlaždičku.
Použila jsem oboustrannou lepicí pásku. Stejnou, jakou máme ke zdi přilepené zrcadlo. Zrcadlo drží. Kachnička už po třetí spadla.
Co z toho plyne?
S různými objekty uvrženými do stejných podmínek nedosáhneme totožných výsledků.
Jak budou vypadat výsledky jednoho objektu vrhaného do různých podmínek je nejisté.
Kachničku jsem zase přilepila. Na stejné místo.
Nezlobím se na ni.
Taky pořád padám tam, kde jiní pevně stojí.

zkouška

zkouška