Hrdinka

Nemám ráda příběhy bez konců. Popravdě, ani u většiny knih neodolám a přečtu si poslední stránku předem. Protože potřebuju vědět, že tam někde, na konci dramatické struktury, ten konec je.

Příběhy bez konců mě znervózňují. Je to jako když jdete do schodů a ten poslední, na který chcete šlápnout tam už není. Zakolísáte. Vyvede vás to z rovnováhy. Takhle já to mám s příběhy.

Příběh má mít strukturu. Má mít svůj začátek a svůj konec. Chci toho po příbězích příliš?

Ano.

Každý život je příběh. I ten můj. A já jsem nervózní. Protože neznám strukturu. Nemůžu ho jen tak zkusmo prolistovat. Nemůžu se podívat na poslední větu.

A právě teď. V tuhle chvíli. V tenhle okamžik. Potřebovala bych...

Udělala jsem krok a ten schod tam nebyl.

Zbyteční

A pak jsou kapky, které spadnou někde mimo déšť, tiše a nenápadně.
Vsáknou se. Na vteřinu se jimi zazelená tráva.
A víc nic.
A pak jsou lidé, kteří se minou. V životním poslání, v talentu, v čase, sami v sobě.
Vsáknou se do davu. Nikdy nebudou šťastní.
A víc nic.

Levá bez pravé, pravá bez levé

Prý je to divné. Podezřelé. Nenormální. Ale co už. Prostě se budu muset vzepřít obecnému mínění a být hrdá na to, že opravdu nemám žádné liché ponožky.
Není to koneckonců až tak strašlivá charakterová vada.
Ale občas mě napadá, že bych si založila sbírku lichých rukavic.
Potkávám je všude.
Vykvétají na větvičkách stromů, na plaňkách od plotu i na parapetech podél chodníků.
Obětiny zavěšené napospas vzdušným démonům.
Co nutí kolemjdoucí, aby nalezenou rukavici umístili do výšky očí?
Ohleduplnost? Zákon? Posvátná bázeň?
Fascinují mě. Rozličné materiály, barvy i tvary. Ani dvě nejsou stejné.
Umělecká díla všedního dne.
Má sbírka lichých rukavic rozvěšená kolem cest.

Ale jaro nakonec přijde

Letní rozkopaná Letná mě přiměla k pěšímu chození do práce.
A ráno, most a řeka mi každý den dali střípek klidu, vyrovnanosti.
Okamžik a místo, kde nikdo neslyší a neposlouchá. Místo, kde se neznaboh vyzpovídá sám sobě. Kde lze začít zpívat, když je chuť zpívat. Upřímnost tváří v tvář řece. Mlčení.
Jenže co bude teď, když se sníh změnil v led a já se bojím příkrých klesání?
Co se stane, když o svou chvilku přijdu?
Změna.
Nemám je ráda.
Ale co nadělám.

A proto měla být Popelka doma před půlnocí

Znám jednu dívku. Říkejme jí třeba Viktorka. Je charismatická, inteligentní a šílená. Tím špatným způsobem.
A já se tážu: Dává jí psychická choroba právo ubližovat?
Racionálně:
Vím, že duševní choroba podobá se procházce peklem.
Emocionálně:
Nevěřím, že je správné, aby do svých pekel stahovala lidi kolem sebe.
Racionálně:
Vím, že hádky a spory jí ubližují a bolí ji.
Emocionálně:
Cítím s ní mnohem menší soucit než s druhou stranou, protože jakkoli je to dětinské prohlášení, ona si začala.
Racionálně:
Vím, že je nemocná. Vím, že za to nikdo doopravdy nemůže. Že je to výsledek ošklivě nepříznivého setkání několika faktorů.
Emocionálně:
Neskutečně se mi ulevilo, když jsem konečně dokázala nahlas říct: Viktorka je kráva.
Racionálně:
Nejsem Matka Tereza. Nedokážu mít ráda všechny lidi bez rozdílů a výhrad. Nikdo to po mně nemá právo chtít.
Emocionálně:
Jsem špatná. Jsem sobecká a zlá, protože ji nedokážu chápat.
...
O některých věcech je lepší nepřemýšlet.