úterý 26. února 2013

Pojďme si promluvit

Trochu jsem překvapila sama sebe, když jsem v posledních letech zjistila, že jsem skutečně schopná vést i vážné rozhovory. Takže ano, zvládám to. Jenže to nedělám ráda.
A tak se mi stane, že se na mě kamarádka uprostřed debaty o chobotnicích zadívá a prohlásí: "Čím to, že když s tebou mluvím, skončíme vždycky u nějaké absurdity."
A já můžu jenom pokrčit rameny.
Ve skutečnosti je to obranná reakce. Vážný rozhovor vyčerpává víc než absurdita. Vážný rozhovor vyžaduje více pozornosti. Vážný rozhovor mnohem víc odhaluje.
A tak se k němu uchyluji až ve chvíli nevyhnutelnosti. Když ho druhá strana vyžaduje.
V takové chvíli jsem skutečně schopna mluvit o cizích problémech vážně. Navrhovat rozumná řešení. Nabízet oporu. Ale to se týká cizích problémů.
Když jsem se naposledy dostala ke skutečně vážnému rozhovoru o sobě, tak se mi v důsledku toho zase jednou podařilo zvracet růžovou rýži. Asi mám důvod proč se těm vážným rozhovorům vyhýbám.

sobota 9. února 2013

Stýskání

Přišel mi mail. Moc milý mail. Mail od nadšené čtenářky mé prastaré povídky.
Taková věc vzbuzuje ambivalentní pocity. Hrdost, že jsem dokázala napsat něco dobrého. Strach, že už nikdy nic napsat nedokážu.
Stýská se mi. Stýská se mi po psaní. Po tom horečném pocitu v konečcích prstů. Po nadšení. Po zvědavosti, kam se příběh vrtne za příští scénou, příštím odstavcem.
Znám tucty návodů a rad jak se zbavit autorského bloku. Jenže všechny narážejí.
Jedna kamarádka mi řekla, že ze mě necítí potřebu psát. Jenže.
Bolí to. A já nevím, co s tím.