čtvrtek 23. ledna 2014

Až se mě zeptáš, proč pláču

Strávila jsem týden mimo realitu. Nemusela jsem přemýšlet o tom, co říkám. Nesnažila jsem se nedupat a netřískat věcmi. Na ničem nezáleželo. Povinnosti jsem odsunula na neurčito. Všímala jsem si hloupostí. Měla radost z maličkostí. Existovala jsem.
Stačilo k tomu tak málo. Pár spolupracujících lidí. Společný cíl. Peníze.
Strávila jsem týden mimo realitu. Za mořem, které šeptalo a naráželo na pobřeží. V zemi, kde nerozuměli našemu smíchu. S lidmi, kteří byli ochotní hrát mi doprovod.
A pak jsem se vrátila. Realita svírá. Není dobré nechávat asociace volně plynout. Ohleduplnost je třeba projevovat do všech stran. Všechna to drobná musíš a měla bys se na mě vyčítavě dívají. Budoucnost.
Měla bych myslet dopředu. Měla bych plánovat. Měla bych se starat. Měla bych se usmívat. Měla bych být zodpovědná. Měla bych být užitečná. Měla bych.
Někdy to všechno prostě neunesu.

úterý 7. ledna 2014

O kráse

Krása. Kdysi jsem o kráse slyšela teorii, která říká, že každý je krásný. Háček je v tom, že každý má svůj okamžik krásy v jiném časovém období. Někdo byl nádherné tříleté děcko, jiný zazářil v pubertě a další rozkvete s šedinami.
Krása. Já jsem svůj okamžik ještě neměla. Nevím, jestli opravdu přijde. Nevím, jestli si ho za dvacet třicet let ještě dokážu vychutnat. Jestli má smysl čekat.
Krása. Jak povrchní. Touha libě působit svým vzhledem. Bez námahy. Bez zásluh. Tak aby se cizí člověk podíval a řekl si to slovo: “Krása.” Taková, která upoutá a oslní.
Nejsem ošklivá. Skoro nikdo není. Jsou jen lidé netypičtí, zvláštní, sví.
Je tolik věcí důležitějších než krása.
Já jsem průměrná. Průměrná šedá myš snící o kráse.