pátek 31. července 2015

Prokletí profesionálního pokřivení

Možná ze mne doopravdy vyrostl architekt.
K hledání únikových východů jsem si pořídila další profesionální deformaci.
Kamkoli přijdu, přemýšlím o tom, proč je prostor uspořádán právě tak jak je. Proč je ta stěna právě tady a ne o půl metru vedle. A k tomu se druží myšlenky na to, jakými úpravami by šel prostor vylepšit. A tak si řetězím varianty od přesouvání nábytku, po bourání stropů.
Neškodná deformace.
Jenže si to říkám nejméně dvakrát do týdne i doma. Kam by šla posunout která zeď a jak líp umístit které dveře. Což je u bytu po totální rekonstrukci dle vlastního návrhu značně frustrující.
Už na začátku bylo náročné vybrat si jednu variantu. Naučit se s ní žít je ještě těžší.

pátek 17. července 2015

Souplodí drobných peckovic


Jak každé malé dítě ví, maliny jsou červené.
Jen pro mě byly nejlepší maliny odjakživa černé.
Když si mí rodiče v polovině osmdesátých let pronajali pozemek v zahrádkářské kolonii, daroval jim děda odkopek z vlastní zahrady. Děda už dávno není, ale černoplodý kultivar maliníku zůstal.
Každý rok z něj sesbíráme pár kilo těch malých černých plodů.
Každý rok si poškrábu ruce, když vystřihávám staré šlahouny.
Každý rok si při tom vzpomenu na dědečka.
A ještě pořád jsem přesvědčená, že nejlepší maliny jsou ty černé.

čtvrtek 16. července 2015

Dnes ještě vychází slunce nad Prahou


Do naší ložnice svítí přímé slunce dvakrát denně. Když vychází a když zapadá.
To slunce je jako marnivá žena, nikdy si neoblékne stejnou oblohu dvakrát.