Optimistický výkřik

Konečně jsem zjistila jak v InDesignu pracovat s vrstvama.
Teď se mi v něm pracuje mnohem lépe a radostněji!

Já jsem to prostě musela někomu sdělit :o)

Konspirační teorie

Že existují lidé věřící v tajnou světovou nadvládu pochybných spolků typu Ilumináti, to jsem schopna pochopit. (Přiznání Iluminátů na facebooku bývají často v pravdě úžasná.)
Že jsou lidé, kteří s oblibou hází vinu za kdeco na skrývající se mimozemšťany, tomu rozumím. (Viděla jsem Stargate, tak je mi to jasné.)
Ale že skutečně existuje člověk s konspirační teorií, jejíž aktérem jsem JÁ! to mě už třetí den přivádí v neskonalý úžas a pořád tomu nemůžu uvěřit.
Ale asi by mě to překvapovat nemělo, když už cca patnáct let tvdím, že můj dlouhodobý plán je ovládnout planetu.
Je to fascinující, když váš pochybný smysl pro humor jednou někdo vezme opravdu vážně.

P.S. pro nezasvěcené: Ve skutečnosti nejsem podezřívána ze snahy ovládnout planetu, ale absurdní je to přibližně stejně.

Úniky

Já jsem vždycky byla ten typ, který přemýšlí o krok dopředu. Jedna z mých nejčastějších myšlenek je: Co udělám, když se stane tohle?
Nejsem Houdini, mistr úniků, ale snažím se. Když se věci sypou, je to snazší, když víte kudy utíkat.
Jenže teď nevím.
Jsem v okamžiku příliš mnoha slabých míst. Nevím kam půjdu, až se mi život rozsype pod rukama.
Nemám únikový plán a hrozně mě to děsí.

Až se mě zeptáš, proč pláču

Strávila jsem týden mimo realitu. Nemusela jsem přemýšlet o tom, co říkám. Nesnažila jsem se nedupat a netřískat věcmi. Na ničem nezáleželo. Povinnosti jsem odsunula na neurčito. Všímala jsem si hloupostí. Měla radost z maličkostí. Existovala jsem.
Stačilo k tomu tak málo. Pár spolupracujících lidí. Společný cíl. Peníze.
Strávila jsem týden mimo realitu. Za mořem, které šeptalo a naráželo na pobřeží. V zemi, kde nerozuměli našemu smíchu. S lidmi, kteří byli ochotní hrát mi doprovod.
A pak jsem se vrátila. Realita svírá. Není dobré nechávat asociace volně plynout. Ohleduplnost je třeba projevovat do všech stran. Všechna to drobná musíš a měla bys se na mě vyčítavě dívají. Budoucnost.
Měla bych myslet dopředu. Měla bych plánovat. Měla bych se starat. Měla bych se usmívat. Měla bych být zodpovědná. Měla bych být užitečná. Měla bych.
Někdy to všechno prostě neunesu.

O kráse

Krása. Kdysi jsem o kráse slyšela teorii, která říká, že každý je krásný. Háček je v tom, že každý má svůj okamžik krásy v jiném časovém období. Někdo byl nádherné tříleté děcko, jiný zazářil v pubertě a další rozkvete s šedinami.

Krása. Já jsem svůj okamžik ještě neměla. Nevím, jestli opravdu přijde. Nevím, jestli si ho za dvacet třicet let ještě dokážu vychutnat. Jestli má smysl čekat.

Krása. Jak povrchní. Touha libě působit svým vzhledem. Bez námahy. Bez zásluh. Tak aby se cizí člověk podíval a řekl si to slovo: “Krása.” Taková, která upoutá a oslní.

Nejsem ošklivá. Skoro nikdo není. Jsou jen lidé netypičtí, zvláštní, sví.

Je tolik věcí důležitějších než krása.

Já jsem průměrná. Průměrná šedá myš snící o kráse.

Něžně

Jako by se mi ztrácela slova. Tak důvěrně známá a blízká. Vždycky jsem je měla na dosah, stačilo jen sáhnout a vyslovit. Teď jako bych sahala do mlhy. Slova se třepotají a ztrácí. Zanedbávala jsem je. Patří mi to.
Kdo přestane zpívat, ztratí melodie. Kdo přestane mluvit, ztratí slova.
Na některé věci možná není pozdě. Ve tmě za oknem jsem objevila dívku beze jména. Město až děsí bez rozsvícených oken. A u nádraží nad ránem zpívají ptáci.
Svět je plný všedních zázraků. A litovat se vážně nemá cenu.

Ztrácím trpělivost s lidmi. Jsou příliš sobečtí, sebestřední, tupí a pomalí. A já se od svého hodnocení nedokážu oprostit. Rozčiluje mě jejich chování, jejich slepota, jejich nelogičnost.
Trpím v jejich společnosti a neuměle se to snažím skrývat.
A pak jdu a sebemrskačsky si rozdrásám duši pocitem viny. Nemám právo nikoho soudit. Nemám právo nic očekávat. Trpím, když jsem sama.
Ztrácím trpělivost s lidmi. Ztrácím trpělivost sama se sebou.