Je sklenice poloplná nebo poloprázdná?

Svět je plný subjektivně vnímaných skutečností.
Příkladem budiž náš Byt.
Prostá a opakující se situace. Na kuchyňské podlaze je bordel.
Spolubydlící A. prohlásí: "Mohla bych vytřít v kuchyni." Někdo si ale zrovna vaří kávu/čaj/večeři, tudíž to z objektivního důvodu nelze provést ihned. Spolubydlící A. odchází dělat něco jiného a na podlahu  blaženě zapomíná.
Spolubydlící J. Prohlásí: "Vytřu v kuchyni." A pak jde a skutečně v kuchyni vytře.
Já nic neprohlašuju, ale podívám se na linku, vidím, že je plná drobečků a má cenu vytírat, když podlahu okamžitě potom zasviní bordel spadlý z linky? Tak chci nejdřív utřít linku, ale ta je plná nádobí. Tak nejdřív umyju nádobí, sporák a setřu linku. A pak vytřu v kuchyni a když už jsem v tom, přetřu i podlahu v koupelně a na záchodě.
Opakující se situace, ze které si všechny tři odnášíme subjektivně dobrý pocit, že jsme udělaly něco dobrého pro lidstvo a vytřely jsme kuchyň.
Jen jak vidno, někdo má tu smůlu, že pro totožný pocit musí vyvinout mnohem více úsilí než druzí.

Někdy je hrozně těžké za poznámkami cizích lidí hledat ty dobré významy.
Ale já se snažím. Opravdu se snažím.

Duben se blíží

Kdybych to byla bývala věděla před pěti lety... tak bych do toho asi stejně šla. Ale pocítíte-li někdy touhu pořádat každoročně se opakující měsíční akci pro zvyšující se počet kamarádů a náhodných kolemjdoucích, počítejte s nečekanými důsledky.
Já jsem se dočkala nařčení z konzistentní agresivity. (Což příliš nevylepšily mé spolubydlící, které mě uklidňovaly, že vůbec není pravda, že bych byla konzistentně agresivní. Prej jsem agresivní zcela nekonzistentně ;o)
Ale znáte to, kdo není agresivní s námi je agresivní proti nám.
A já si musím jednou provždy pamatovat, že zdravit je třeba hlasitě, zřetelně a pro jistotu několikrát.

Pojďme si promluvit

Trochu jsem překvapila sama sebe, když jsem v posledních letech zjistila, že jsem skutečně schopná vést i vážné rozhovory. Takže ano, zvládám to. Jenže to nedělám ráda.
A tak se mi stane, že se na mě kamarádka uprostřed debaty o chobotnicích zadívá a prohlásí: "Čím to, že když s tebou mluvím, skončíme vždycky u nějaké absurdity."
A já můžu jenom pokrčit rameny.
Ve skutečnosti je to obranná reakce. Vážný rozhovor vyčerpává víc než absurdita. Vážný rozhovor vyžaduje více pozornosti. Vážný rozhovor mnohem víc odhaluje.
A tak se k němu uchyluji až ve chvíli nevyhnutelnosti. Když ho druhá strana vyžaduje.
V takové chvíli jsem skutečně schopna mluvit o cizích problémech vážně. Navrhovat rozumná řešení. Nabízet oporu. Ale to se týká cizích problémů.
Když jsem se naposledy dostala ke skutečně vážnému rozhovoru o sobě, tak se mi v důsledku toho zase jednou podařilo zvracet růžovou rýži. Asi mám důvod proč se těm vážným rozhovorům vyhýbám.

Stýskání

Přišel mi mail. Moc milý mail. Mail od nadšené čtenářky mé prastaré povídky.
Taková věc vzbuzuje ambivalentní pocity. Hrdost, že jsem dokázala napsat něco dobrého. Strach, že už nikdy nic napsat nedokážu.
Stýská se mi. Stýská se mi po psaní. Po tom horečném pocitu v konečcích prstů. Po nadšení. Po zvědavosti, kam se příběh vrtne za příští scénou, příštím odstavcem.
Znám tucty návodů a rad jak se zbavit autorského bloku. Jenže všechny narážejí.
Jedna kamarádka mi řekla, že ze mě necítí potřebu psát. Jenže.
Bolí to. A já nevím, co s tím.

Hrdinka

Nemám ráda příběhy bez konců. Popravdě, ani u většiny knih neodolám a přečtu si poslední stránku předem. Protože potřebuju vědět, že tam někde, na konci dramatické struktury, ten konec je.

Příběhy bez konců mě znervózňují. Je to jako když jdete do schodů a ten poslední, na který chcete šlápnout tam už není. Zakolísáte. Vyvede vás to z rovnováhy. Takhle já to mám s příběhy.

Příběh má mít strukturu. Má mít svůj začátek a svůj konec. Chci toho po příbězích příliš?

Ano.

Každý život je příběh. I ten můj. A já jsem nervózní. Protože neznám strukturu. Nemůžu ho jen tak zkusmo prolistovat. Nemůžu se podívat na poslední větu.

A právě teď. V tuhle chvíli. V tenhle okamžik. Potřebovala bych...

Udělala jsem krok a ten schod tam nebyl.

Zbyteční

A pak jsou kapky, které spadnou někde mimo déšť, tiše a nenápadně.
Vsáknou se. Na vteřinu se jimi zazelená tráva.
A víc nic.
A pak jsou lidé, kteří se minou. V životním poslání, v talentu, v čase, sami v sobě.
Vsáknou se do davu. Nikdy nebudou šťastní.
A víc nic.