...

trápí mě každá křivda

chápu dítě plačící nad zlomenou pastelkou

protože si to pamatuju

pamatuju si každou bolístku

jsem součtem svých křivd

trápí mě každé zlé slovo

pořád jsem dítě které bylo odmrštěno

pamatuju si bezmoc

pamatuju si nepochopení

v břiše tlačí nevyslovené odpovědi

trápí mě svět

úžasný nádherný svět

který tu není pro mne

a kterému jsem při vší úctě

úplně ukradená

Alvin 35+0

Zatímco maminka nebyla schopná nic psát, stal ses z naší druhé holčičky naším prvním chlapečkem.

Rosteš stejně tabulkově jako rostla tvoje velká sestra. Ta zatím tvrdí, že se na tebe těší, ale zároveň se pořád ujišťuje, že je naše a že k nám patří a že ji nikomu nedáme. Doufám, že budeš stejnou měrou úžasný jako ona a budete spolu dobře vycházet.

Hodně se hýbeš, stačí, když se na chvíli posadím a už kopeš. Když Julii řeknu, ať si sáhne jak bráška kope, tak mi položí ruku na břicho a pak rozjařeně odskočí s výkřikem: "On mě kopl!"

O oblečení, které jí začíná být malé důležitě hlásí: "Schováme ho pro sourozence."

A už si plánuje, jak tě bude poučovat, že nemáš zlobit.

Tvoje sestřička je taky jedna z mála, kdo nemá předsudky vůči jménu, které jsme ti vybrali. Prarodičům se nelíbí, zdá se jim příliš nezvyklé, ale mně k tobě sedne. Budeš náš Alvin.

Těšíme se na tebe.

...

na holém trávníku

torza jejich těl

obscénně trčí

očima nehledí

na svět co zapomněl

a jenom mlčí

ty oči z kamene

zapadly do trávy

když začlo tát

kam zmizel sněhulák

ti co je stavěli

budou se ptát

Sylva 18+6

Vyvíjíš se zdárně, zvířátko naše, testy ti vycházejí v normě, jen prý máš starou matku. Co už s tím.

Na ultrazvuku jsi vidět mnohem líp, než byla tvoje starší sestřička. Anebo mám možná věkem zostřenou pozornost. Všechny ty orgány a tvůj delikátní profil, který by se hodil na minci, kdybychom patřili do vladařské rodiny.

Při vyplňování rodokmenů pro genetickou konzultaci jsem se dozvěděla věci, na které jsem se nikdy předtím nedokázala zeptat. Je něco na tom, že opravdu dospíváme až kvůli svým dětem. Myslím, že není nic, co bych pro tebe a pro Julii nebyla ochotná udělat.

Sylva 12+3TT

Malá teoretická Sylva má právě 6 cm. Na ultrazvuku se natáčela tak, aby bylo všechno krásně vidět. A mávala. Asi z ní vyroste modelka.

Sylva - 24 mm

Tak už víme, co v ideálním případě dostane Julie ke čtvrtým narozeninám.

Sourozence.

Jen dým

Můžeš se stočit do klubíčka,

plápolat chvíli jako svíčka,

co v klidu a tichu stojí v koutě,

trápit se, dokud nenajdou tě.

Až se knot zkrátí a dojde vosk,

povzdechneš pro svou troufalost.

V záchranu's doufala v radost též,

doufala's marně, že nezhasneš.

Ti druzí

Ať jsou šťastní

Přeju jim naději

I cestu k lepším zítřkům

Patří jim motýli v žaludku

I sdílená jiskra v očích

Aťsi maj vědomí

Že po nich něco zbyde

Ať jsou šťastní

Šťastní ze všech sil

Jen kdybych na chvíli

A třeba kurva krátkou

Dokázala totéž

Bez růží

Zjistila jsem, v čem je problém. Mám jen omezenou kapacitu trpělivosti a všechnu ji spotřebuju na Julii, na zbytek lidstva mi už žádná nezbývá. Na nervy mi rovným dílem lezou úplně všichni, což mi na psychické pohodě nepřidává. Snad to jednou přejde a růže rozkvetou.

...

Až dojdu ke konci a anděl smrti se mě zeptá, neodpovím.
Budu mlčet bolestí, za všechny neprolité slzy, za zapomnění.
Až dojdu ke konci, neohlédnu se, nebude za čím.

Důvěra

Moji rodiče se vždycky snažili dát nám to nejlepší. Mám je ráda a jsem jim za jejich výchovu vděčná. Jenže někdy ani nejlepší snaha nestačí.

Když se podesáté za den rozběhnu uklidnit Juliino volání "mami, mami" vzpomenu si, jak jsem volat přestala.

Mívala jsem noční záchvaty existenciální úzkosti. Možná strach ze smrti, asi je to normální. Ale zcela hmatatelně si pamatuju úzkost myšlenky: Co tady bude až skončí vesmír?

Budila jsem se hrůzou z nicoty a volala maminku. Jednou nepřišla. Možná mě neslyšela, možná jen čekala jestli nezavolám ještě jednou, možná, že když jsem nezavolala znovu, myslela si, že jsem usnula.

Ležela jsem stočená do klubíčka a snažila se nemyslet. Záchvaty existenciální úzkosti mívám občas dodnes, ale od tehdy je zavírám v sobě a nikoho nevolám.

O tom jací jsme nakonec rozhodnou maličkosti. Od té noci nevolám o pomoc, protože víc než toho, že se se svým děsem budu muset vypořádat sama, se bojím, že nikdo nepřijde.

Z Vraného do Davle

První jarní výlet.
Lesem po červené špatně zvoleným směrem proti slunci.
Ale nebyli tam lidé, les voněl a zpívali ptáci.
My tři, rodina.
Julie ušla sama celý kilometr z deseti a v hospodě na konci cesty si prokousla ret.
Příště nezapomenout - klobouk.

Výzvy

Největší výzvou mateřství se ukazuje být sebeovládání.
Ale zatím to docela zvládám a většinou ji nechám, ať si se stavebnicí hraje sama, místo abych jí ji sebrala a stavěla sama. Ale moje sebeovládání je přitom napnuté na maximum!

Jak nevyloupit banku - Donald E. Westlake

Potřebovala jsem nějakou oddechovku na noc, kdy Julie odmítala spát jinak než v mé náruči a tohle jsem měla ve čtečce. Očekávání to splnilo. Není to nijak třeskutě vtipné, ale úsměvné ano a není to dlouhé. A myšlenka o neútěku z vězení se mi líbila.

Občan don Quijote a jiné prózy - Vladislav Vančura

Ze stránek Městské knihovny jsem si natahala různé volné knihy a tohle je jedna z nich.
Některé věci mi asi úplně nezapadly do souvislostí a některé už jsem četla jako Kubulu a ty o zbraslavském opatu Martinovi. Ale mám celkem ráda Vančurův styl, tak mě to bavilo i podruhé.

Muž jménem Ove - Frederik Backman

Oddechovka. Z určitého důvodu mi ten začátek přišel hrozně depresivní.
Ale nakonec to samozřejmě všechno skončí v mezích možností dobře, to by jinak bylo proti pravidlům vyprávění příběhu tohohle typu.

Pastýřská koruna - Terry Pratchett

Poslední Zeměplocha. Trvalo mi hrozně dlouho ji dočíst, nějak jsem se nedokázala smířit s tím, že Bábi umřela.
Pocit po dočtení - trochu polotovar. Jakoby mi chyběly nějaké pasáže, nějaká vysvětlení.

451° Fahrenheita - Ray Bradbury

Dohánění klasiky. Je to až překvapivě krátké a lineární. Celou dobu, co jsem to četla mi na pozadí běžela úvaha, jak by to napsal dnešní autor se všemi odbočkami, vedlejšími postavami a tragickými osudy jako ságu o tisíci stranách.

Obléknu si půlnoc - Terry Pratchett

Tohle jsem si kdysi nekoupila a nepřečetla, když to vyšlo, protože jsem se podívala na konec a z toho vyplynulo, že Tonička neskončí s Rolandem. Nakonec to ani pro jednoho z nich není taková tragédie.
Zápletka se mi zdála taková trochu překombinovaná, co a proč a jak, ale nakonec, vyřešilo se to tak nějak k všeobecné spokojenosti.

Dvě místa na slunci - Betsy Chambersová

Tohle se mi líbilo víc než její předchozí kniha, protože to je komornější, soustředěné na dva osudy, které se v jednom okamžiku propletly.
Víceméně je to o nezlomnosti a o cestě za štěstím. Obě hrdinky jsem si oblíbila.