Ve skleníku

V ideálním ochranitelském prostředí narazit v růstu na nepřekonatelnou hranici.
Nebo v neomezeném nepřátelském prostoru nedorůst svému potenciálu.
Ještě jsem se nerozhodla, co považovat za lepší.

Volno!-Pozor!-Stůj!

Malé radosti života jsou pro mne ty, kterých bych si beze snahy nevšimla.
Třeba deštníkový semafor na tramvajové zastávce, který by šel tak snadno přehlédnout.
Obzvlášť, kdyby nepršelo. Mám ráda déšť.

Žába na prameni

Mám slabou vůli.
Vím, že to není zdravé.
Vím, že mi z toho nebude dobře.
A stejně občas přijde chvíle, kdy si figurku z mléčného marcipánu koupím.
A sním.
Tak jsem si alespoň vybrala žábu.
A nesedí-li už žába na prameni, mohla by se spustit voda.
Třeba jejím snězením přivolám déšť.

Chvilka v autobuse

Tak dlouho se na odznáček

"CHCEŠ ZHUBNOUT?

ZEPTEJ SE

MĚ JAK!"

zírá, až vám jeho majitel věnuje letáček.

Teda, ne že bych nepotřebovala zhubnout, ale na tom odznáčku mě popravdě řečeno fascinovaly dvě věci.

Za prvé, že si ho fakt někdo připne na hruď.

A za druhé, že je z hlediska grafického tak blbě udělanej.

Což jsem teda jeho majiteli milosrdně zatajila.

Nechcete někdo adoptovat letáček?

Prokletí profesionálního pokřivení

Možná ze mne doopravdy vyrostl architekt.
K hledání únikových východů jsem si pořídila další profesionální deformaci.
Kamkoli přijdu, přemýšlím o tom, proč je prostor uspořádán právě tak jak je. Proč je ta stěna právě tady a ne o půl metru vedle. A k tomu se druží myšlenky na to, jakými úpravami by šel prostor vylepšit. A tak si řetězím varianty od přesouvání nábytku, po bourání stropů.
Neškodná deformace.
Jenže si to říkám nejméně dvakrát do týdne i doma. Kam by šla posunout která zeď a jak líp umístit které dveře. Což je u bytu po totální rekonstrukci dle vlastního návrhu značně frustrující.
Už na začátku bylo náročné vybrat si jednu variantu. Naučit se s ní žít je ještě těžší.

Souplodí drobných peckovic

Jak každé malé dítě ví, maliny jsou červené.
Jen pro mě byly nejlepší maliny odjakživa černé.
Když si mí rodiče v polovině osmdesátých let pronajali pozemek v zahrádkářské kolonii, daroval jim děda odkopek z vlastní zahrady. Děda už dávno není, ale černoplodý kultivar maliníku zůstal.
Každý rok z něj sesbíráme pár kilo těch malých černých plodů.
Každý rok si poškrábu ruce, když vystřihávám staré šlahouny.
Každý rok si při tom vzpomenu na dědečka.
A ještě pořád jsem přesvědčená, že nejlepší maliny jsou ty černé.

Dnes ještě vychází slunce nad Prahou

Do naší ložnice svítí přímé slunce dvakrát denně. Když vychází a když zapadá.
To slunce je jako marnivá žena, nikdy si neoblékne stejnou oblohu dvakrát.