Juliánek - 40 mm

Na prohlášení: "Je mi pořád špatně." reagoval můj doktor s úsměvem pronesenou větou: "To je dobře."
Ono to k tomu tak nějak patří. Alespoň mě přestalo bolet břicho a je mi jenom blivno, vytrvale.
Asi to stojí zato, Juliánek už nevypadá jako fazole. Vypadá jako maličký člověk. Když jsem ho na monitoru uviděla, na chvíli jsem se o něj přestala bát, ale už to na mě zase přišlo. To k tomu asi taky patří.
Možná mě ten strach někdy přejde, ale moc šancí tomu nedávám.

Juliánek - 17 mm

Ztratil se mi jing-jang, který jsem našla toho dne, kdy mě Gary požádal o ruku. Bála jsem se, že to je zlé znamení.
Ale ukázalo se, že výklad znamení je věc skutečně ošidná.
Už nejsme jing a jang. Nejsme jen černá a bílá.
Ztratila jsem jing-jang. A je to tak v pořádku.
Už nejsme jen dva.
Jsme tři.

vzpomínka na poezii

kdysi jsem psala básně
a byly tak špatné
že ještě dnes
nad nimi zvedám oči k nebi
kdysi jsem psala básně
a byly tak banální
že ještě dnes
se jim z plna hrdla směju
kdysi jsem psala básně
a s každým veršem
zbavila jsem se kousku zla
a kousku banality
a přesto
neubylo

Krajinka

Dneska byl na rohu kontejner na velkoobjemový odpad.
A na chodníku před domem se zhmotnila jedna z mých obav.
Ten obraz kdysi někdo s láskou namaloval, pověsil na zeď a obdivoval.
A pak šel čas.
Změnil se majitel stěny? Majitel obrazu?
Kdo ho postavil na chodník chvilku před tím, než ho odnese do kontejneru?
Jako bych ten obraz slyšela plakat.
A s ním jsem slyšela plakat všechny své výtvory, které skončily nebo skončí v popelnicích.
Já vím, nakonec se všechno rozpadne v prach.
A tak, když tvořím, vždycky v pozadí cítím tu marnost a slzy opuštěných obrazů.
Tvorba bolí.

Ohnivý úsměv

Až se zima zeptá, co jsme dělali v létě, můžeme s hrdostí říct: Sušili jsme papričky.
A jak každý ví, ostré jídlo zahřívá.

radosti pracovního dne

Pan Gentleman mi omylem smazal poměrně velký kus mé včerejší práce.
Ne, že by prosté "Promiň" změnilo skutečnost, že to musím udělat znovu (zato však lépe a radostněji!), ale připadalo by mi příhodné.
Pan Gentleman ovšem s arogancí sobě vlastní rovnou začal vykládat, co mám dělat, aby se mi to příště nestalo a očividně nechápe, proč mě ten přístup štve víc, než ta zbytečná práce.
Na trochu obyčejného lidského soucitu mám asi nárok, jen když si o něj přímo řeknu.

Bolest vychází očima.
Vypálí se
na vnitřní stranu víček.
Zůstane
v ostrých konturách.
Navěky.