Juliánek - 63 mm

Juliánek teď vypadá trochu jako žabička (a trochu jako shluk bílých a černých skvrn na monitoru ultrazvuku).
Má hlavu, ruce, nohy a maličké tlukoucí srdce. Má prý i mnoho dalších věcí, ale ty jsem mezi skvrnami nebyla schopná rozeznat.
A stejně jako všechny děti je strašně krásný.
Cestou od doktora jsem si představila, jak se nás bude v pubertě s naštvaným výrazem ptát, proč jsme ho pojmenovali tak hloupě a já mu řeknu, že se jmenuje po tetě Elišce, děvče Julie a chlapec Julián.
A je jen trochu alarmující, že by mi tohle prohlášení připadalo strašně vtipné i bez zhoubného působení hormonů.

Bublina v čase

Pořád ještě sedím na lavičce a sleduju žluté listy ginga na zeleném trávníku.
V jednom smyslu tam už budu sedět napořád.

Juliánek - 40 mm

Na prohlášení: "Je mi pořád špatně." reagoval můj doktor s úsměvem pronesenou větou: "To je dobře."
Ono to k tomu tak nějak patří. Alespoň mě přestalo bolet břicho a je mi jenom blivno, vytrvale.
Asi to stojí zato, Juliánek už nevypadá jako fazole. Vypadá jako maličký člověk. Když jsem ho na monitoru uviděla, na chvíli jsem se o něj přestala bát, ale už to na mě zase přišlo. To k tomu asi taky patří.
Možná mě ten strach někdy přejde, ale moc šancí tomu nedávám.

Juliánek - 17 mm

Ztratil se mi jing-jang, který jsem našla toho dne, kdy mě Gary požádal o ruku. Bála jsem se, že to je zlé znamení.
Ale ukázalo se, že výklad znamení je věc skutečně ošidná.
Už nejsme jing a jang. Nejsme jen černá a bílá.
Ztratila jsem jing-jang. A je to tak v pořádku.
Už nejsme jen dva.
Jsme tři.

vzpomínka na poezii

kdysi jsem psala básně
a byly tak špatné
že ještě dnes
nad nimi zvedám oči k nebi
kdysi jsem psala básně
a byly tak banální
že ještě dnes
se jim z plna hrdla směju
kdysi jsem psala básně
a s každým veršem
zbavila jsem se kousku zla
a kousku banality
a přesto
neubylo

Krajinka

Dneska byl na rohu kontejner na velkoobjemový odpad.
A na chodníku před domem se zhmotnila jedna z mých obav.
Ten obraz kdysi někdo s láskou namaloval, pověsil na zeď a obdivoval.
A pak šel čas.
Změnil se majitel stěny? Majitel obrazu?
Kdo ho postavil na chodník chvilku před tím, než ho odnese do kontejneru?
Jako bych ten obraz slyšela plakat.
A s ním jsem slyšela plakat všechny své výtvory, které skončily nebo skončí v popelnicích.
Já vím, nakonec se všechno rozpadne v prach.
A tak, když tvořím, vždycky v pozadí cítím tu marnost a slzy opuštěných obrazů.
Tvorba bolí.

Ohnivý úsměv

Až se zima zeptá, co jsme dělali v létě, můžeme s hrdostí říct: Sušili jsme papričky.
A jak každý ví, ostré jídlo zahřívá.