Haiku-ku

Když přijímáme umělecky zaměřené návštěvy, píší nám po stěně verše

Letící tmou

Průvodce nalezený na nečekaném místě.
Neměnný a v pohybu.

Opus Magnum

Je to už víc než deset let.
Začala jsem psát příběh, který jsem polo vážně a polo v žertu označila za své Opus Magnum.
A letos jsem si dala novoroční předsevzetí. Dopíšu ho, nebo se o to alespoň pokusím. Naposledy.
Jenže po deseti letech jsem někdo jiný a už kdysi dávno mi to vyprávění umřelo uprostřed věty, na kterou nelze navázat.
Takže vyprávím znovu a jdu přitom jinou cestou. Poučenější. Starší. Systematičtější.
A zjistila jsem, že ačkoli postavy i děje zůstali stejné, ačkoli znovu vyprávím ten samý příběh, jen možná v méně zmateném pořádku, vyznění je jiné.
Příběh má dva hrdiny s podobným problémem. Každý z nich zvolí jiné řešení. A po těch deseti letech se víc ztotožňuji s tím druhým.
A jen já sama vím, co to o mně vypovídá.

Zrnka písku

Nenávist, hořkost, závist.
Bouře nad pouští.
Nic není jak bylo.
Vše se jeví stejné.
Já jsem ta poušť.

...

Někdy mám pocit, že můj život žijí úplně cizí lidé.

Duha

Nevím kdo a v jakém žoldu změnil autobusové nástupiště v duhu, ale pokaždé když projdu kolem, zvedne mi to náladu.

Nad ránem

Žít mezi dvěma desetipatrovými bytovými domy má jednu výhodu.
Když se v noci, stižena nespavostí, podívám z okna, vždycky ve tmě září alespoň jedno okno, za kterým žije nějaká spřízněně bdící duše.