...

otázka žije
svíjí se
čeká

jednou
vyslovím nahlas
otazník

bolestí
v tichu
ohluchneme

a pak
budeme litovat
oba

než teď příště

než
jsem se podívala cizíma očima
byla jsem krásná
než
jsem se zaslechla cizíma ušima
byla jsem moudrá
než
jsem cítila cizím srdcem
byla jsem jedinečná
teď
tu místo mne stojí
nejistá šedá myš
příště
musím najít
laskavější oči

Naděje

Chtěla bych být.
A nejsem.
Chtěla bych nebýt.
A jsem.
A přece.
Naděje umírá poslední.

Chléb náš vezdejší

Upekla jsem jedlý chléb.
Připadám si dospělá.

Haiku-ku

Když přijímáme umělecky zaměřené návštěvy, píší nám po stěně verše

Letící tmou

Průvodce nalezený na nečekaném místě.
Neměnný a v pohybu.

Opus Magnum

Je to už víc než deset let.
Začala jsem psát příběh, který jsem polo vážně a polo v žertu označila za své Opus Magnum.
A letos jsem si dala novoroční předsevzetí. Dopíšu ho, nebo se o to alespoň pokusím. Naposledy.
Jenže po deseti letech jsem někdo jiný a už kdysi dávno mi to vyprávění umřelo uprostřed věty, na kterou nelze navázat.
Takže vyprávím znovu a jdu přitom jinou cestou. Poučenější. Starší. Systematičtější.
A zjistila jsem, že ačkoli postavy i děje zůstali stejné, ačkoli znovu vyprávím ten samý příběh, jen možná v méně zmateném pořádku, vyznění je jiné.
Příběh má dva hrdiny s podobným problémem. Každý z nich zvolí jiné řešení. A po těch deseti letech se víc ztotožňuji s tím druhým.
A jen já sama vím, co to o mně vypovídá.