Krajinka

Dneska byl na rohu kontejner na velkoobjemový odpad.
A na chodníku před domem se zhmotnila jedna z mých obav.
Ten obraz kdysi někdo s láskou namaloval, pověsil na zeď a obdivoval.
A pak šel čas.
Změnil se majitel stěny? Majitel obrazu?
Kdo ho postavil na chodník chvilku před tím, než ho odnese do kontejneru?
Jako bych ten obraz slyšela plakat.
A s ním jsem slyšela plakat všechny své výtvory, které skončily nebo skončí v popelnicích.
Já vím, nakonec se všechno rozpadne v prach.
A tak, když tvořím, vždycky v pozadí cítím tu marnost a slzy opuštěných obrazů.
Tvorba bolí.

Ohnivý úsměv

Až se zima zeptá, co jsme dělali v létě, můžeme s hrdostí říct: Sušili jsme papričky.
A jak každý ví, ostré jídlo zahřívá.

radosti pracovního dne

Pan Gentleman mi omylem smazal poměrně velký kus mé včerejší práce.
Ne, že by prosté "Promiň" změnilo skutečnost, že to musím udělat znovu (zato však lépe a radostněji!), ale připadalo by mi příhodné.
Pan Gentleman ovšem s arogancí sobě vlastní rovnou začal vykládat, co mám dělat, aby se mi to příště nestalo a očividně nechápe, proč mě ten přístup štve víc, než ta zbytečná práce.
Na trochu obyčejného lidského soucitu mám asi nárok, jen když si o něj přímo řeknu.

Bolest vychází očima.
Vypálí se
na vnitřní stranu víček.
Zůstane
v ostrých konturách.
Navěky.

...

otázka žije
svíjí se
čeká

jednou
vyslovím nahlas
otazník

bolestí
v tichu
ohluchneme

a pak
budeme litovat
oba

než teď příště

než
jsem se podívala cizíma očima
byla jsem krásná
než
jsem se zaslechla cizíma ušima
byla jsem moudrá
než
jsem cítila cizím srdcem
byla jsem jedinečná
teď
tu místo mne stojí
nejistá šedá myš
příště
musím najít
laskavější oči

Naděje

Chtěla bych být.
A nejsem.
Chtěla bych nebýt.
A jsem.
A přece.
Naděje umírá poslední.