Je to už víc než deset let.
Začala jsem psát příběh, který jsem polo vážně a polo v žertu označila za své Opus Magnum.
A letos jsem si dala novoroční předsevzetí. Dopíšu ho, nebo se o to alespoň pokusím. Naposledy.
Jenže po deseti letech jsem někdo jiný a už kdysi dávno mi to vyprávění umřelo uprostřed věty, na kterou nelze navázat.
Takže vyprávím znovu a jdu přitom jinou cestou. Poučenější. Starší. Systematičtější.
A zjistila jsem, že ačkoli postavy i děje zůstali stejné, ačkoli znovu vyprávím ten samý příběh, jen možná v méně zmateném pořádku, vyznění je jiné.
Příběh má dva hrdiny s podobným problémem. Každý z nich zvolí jiné řešení. A po těch deseti letech se víc ztotožňuji s tím druhým.
A jen já sama vím, co to o mně vypovídá.
