Moji rodiče se vždycky snažili dát nám to nejlepší. Mám je ráda a jsem jim za jejich výchovu vděčná. Jenže někdy ani nejlepší snaha nestačí.
Když se podesáté za den rozběhnu uklidnit Juliino volání "mami, mami" vzpomenu si, jak jsem volat přestala.
Mívala jsem noční záchvaty existenciální úzkosti. Možná strach ze smrti, asi je to normální. Ale zcela hmatatelně si pamatuju úzkost myšlenky: Co tady bude až skončí vesmír?
Budila jsem se hrůzou z nicoty a volala maminku. Jednou nepřišla. Možná mě neslyšela, možná jen čekala jestli nezavolám ještě jednou, možná, že když jsem nezavolala znovu, myslela si, že jsem usnula.
Ležela jsem stočená do klubíčka a snažila se nemyslet. Záchvaty existenciální úzkosti mívám občas dodnes, ale od tehdy je zavírám v sobě a nikoho nevolám.
O tom jací jsme nakonec rozhodnou maličkosti. Od té noci nevolám o pomoc, protože víc než toho, že se se svým děsem budu muset vypořádat sama, se bojím, že nikdo nepřijde.
