středa 28. listopadu 2012

Ale jsou chvíle, kdy tomu nevěřím

Jsem prototyp obětující se ženské. Takové, která nikdy nebude spokojená, protože okolí její oběti nepochopí a neocení. To, že to o sobě vím, mi ovšem nikterak nepomáhá.
Malé oběti pokládané na oltář lidským vztahům.
To, že to o sobě vím, jen přidává zátěž. Nemůžu přece po ostatních chtít, aby mě chápali. Musím být tolerantní. Lidé jsou přece dobří a nemyslí to zle.
Malé rány jdoucí tak hluboko.
Prohlášením, že to nemyslí zle, dusím své bolesti a křivdy až k bezvědomí. Nemyslí to zle, jen mají jiné vnímání světa. To jim přece nesmím vyčítat.
Malé viny v ublížených pohledech.
Ta špatná jsem nakonec vždycky já.

čtvrtek 22. listopadu 2012

Něco si přej a celý svět se spojí, aby tvé přání splnil

Někdy bych si hrozně přála mít prostý nekomplikovaný život.
Mít jasno v tom, co je dobré a co špatné.
Být si jistá cílem, kterého chci dosáhnout.
Žít. Od narození ke smrti podle předem schváleného harmonogramu.
Nepřemýšlet. Nerozebírat. Nenípat se v mizérii vlastních myšlenek.
Netrápit se, když druzí nechápou a nesdílí mou radost.
Netrápit se, když druhé náhodně zatížím svou starostí.
Nebýt sama sebou.
Jedno z těch přání, které není radno vyslovit.
Prosté nekomplikované věci jsou nejtěžší.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Práce šlechtí

A teď mi někdo vysvětlete, proč mají všichni statici neodolatelné nutkání přidávat mi doprostřed obýváku sloupy?

pondělí 12. listopadu 2012

Sebelítost

Pocity prostě nejsou fér. Rozum je mírní, ale nepotlačí.
Je mi líto.
To jsou ty zatracené internety, zrušit by se měly.
Asi před měsícem jsem si absolvovala malou internetovou hádku s člověkem, se kterým jsem prostě ztratila trpělivost. Tři dny mi z toho bylo zle. Zcela nepatřičně.
A nikdo se mě nezastal.
Já vím, chápu všechny důvody, proč se nehádat s blázny. Chápu proč se písemně nehádat s člověkem, který má tak trochu zvláštní chápání psaného slova. A děkuju svým přátelům a nepřátelům, kteří mě uklidňovali naživo.
Jenže v sobotu jsem se dozvěděla, kolik dalších lidí tu malou přestřelku četlo. A ačkoli strašně moc chápu důvody, proč nepřilévali olej do ohně, přesto je mi líto. Pocity nepotlačím.
Je mi líto, že mi někdo nenapsal alespoň jedno krátké: Kašli na to.
Je mi líto, že někdo nelitoval času a námahy na soukromou diskuzi s druhou stranou, ale nenapadlo ho napsat mi, že nejsem jediná, kdo původní vyjádření, ze kterého celá hádka pošla, považuje za špatné.
Je mi líto, že chci-li pomoc a podporu, musím si o ni říkat.
A je mi líto, že sama nejsem lepší. Na druhých nás nejvíc rozčilují naše špatné vlastnosti.
Pocity prostě nejsou fér.

středa 7. listopadu 2012

Samomluva

Je tolik věcí, které nedokážu ani napsat. Natož říct.
Prosím se za prominutí. Nechci se trápit. Vážně ne.

neděle 4. listopadu 2012

Umisťuju tečky na vrcholky kopců

Když jsem si Garymu stěžovala, že v práci celý týden trávím kótováním, díval se na mě divně.
Deformována prací jsem si neuvědomila, že existují duše naivní a nezkažené, netušící, co znamená kóta v běžné architektonické práci.
Naproti tomu Garyho sestra lingvistka mi na můj průzkum, kdo ví, co jsou to kóty, odpověděla bravurní slovníkovou definicí.
Co už. Každej z nás má nějakou tu deformaci.