Bez růží

Zjistila jsem, v čem je problém. Mám jen omezenou kapacitu trpělivosti a všechnu ji spotřebuju na Julii, na zbytek lidstva mi už žádná nezbývá. Na nervy mi rovným dílem lezou úplně všichni, což mi na psychické pohodě nepřidává. Snad to jednou přejde a růže rozkvetou.

...

Až dojdu ke konci a anděl smrti se mě zeptá, neodpovím.
Budu mlčet bolestí, za všechny neprolité slzy, za zapomnění.
Až dojdu ke konci, neohlédnu se, nebude za čím.

Důvěra

Moji rodiče se vždycky snažili dát nám to nejlepší. Mám je ráda a jsem jim za jejich výchovu vděčná. Jenže někdy ani nejlepší snaha nestačí.

Když se podesáté za den rozběhnu uklidnit Juliino volání "mami, mami" vzpomenu si, jak jsem volat přestala.

Mívala jsem noční záchvaty existenciální úzkosti. Možná strach ze smrti, asi je to normální. Ale zcela hmatatelně si pamatuju úzkost myšlenky: Co tady bude až skončí vesmír?

Budila jsem se hrůzou z nicoty a volala maminku. Jednou nepřišla. Možná mě neslyšela, možná jen čekala jestli nezavolám ještě jednou, možná, že když jsem nezavolala znovu, myslela si, že jsem usnula.

Ležela jsem stočená do klubíčka a snažila se nemyslet. Záchvaty existenciální úzkosti mívám občas dodnes, ale od tehdy je zavírám v sobě a nikoho nevolám.

O tom jací jsme nakonec rozhodnou maličkosti. Od té noci nevolám o pomoc, protože víc než toho, že se se svým děsem budu muset vypořádat sama, se bojím, že nikdo nepřijde.

Z Vraného do Davle

První jarní výlet.
Lesem po červené špatně zvoleným směrem proti slunci.
Ale nebyli tam lidé, les voněl a zpívali ptáci.
My tři, rodina.
Julie ušla sama celý kilometr z deseti a v hospodě na konci cesty si prokousla ret.
Příště nezapomenout - klobouk.

Výzvy

Největší výzvou mateřství se ukazuje být sebeovládání.
Ale zatím to docela zvládám a většinou ji nechám, ať si se stavebnicí hraje sama, místo abych jí ji sebrala a stavěla sama. Ale moje sebeovládání je přitom napnuté na maximum!

Jak nevyloupit banku - Donald E. Westlake

Potřebovala jsem nějakou oddechovku na noc, kdy Julie odmítala spát jinak než v mé náruči a tohle jsem měla ve čtečce. Očekávání to splnilo. Není to nijak třeskutě vtipné, ale úsměvné ano a není to dlouhé. A myšlenka o neútěku z vězení se mi líbila.

Občan don Quijote a jiné prózy - Vladislav Vančura

Ze stránek Městské knihovny jsem si natahala různé volné knihy a tohle je jedna z nich.
Některé věci mi asi úplně nezapadly do souvislostí a některé už jsem četla jako Kubulu a ty o zbraslavském opatu Martinovi. Ale mám celkem ráda Vančurův styl, tak mě to bavilo i podruhé.

Muž jménem Ove - Frederik Backman

Oddechovka. Z určitého důvodu mi ten začátek přišel hrozně depresivní.
Ale nakonec to samozřejmě všechno skončí v mezích možností dobře, to by jinak bylo proti pravidlům vyprávění příběhu tohohle typu.