pondělí 12. prosince 2016

Koloběh

Věřím, že je život.
A taky smrt a nové narození.
Věřím v koloběh,
a přesto nejsem klidná.
Protože
každé narození
zresetuje duši.
Co záleží na tom,
že zas začnu
v továrním nastavení?
Když ze mne bude
někdo jiný.

středa 7. prosince 2016

zen

Oáza v poušti
sama na radost
sama na bolest
sama na život
sama na umírání
až se rozpadne v prach
byla vůbec?

pondělí 5. prosince 2016

Juliánek - 63 mm

Juliánek teď vypadá trochu jako žabička (a trochu jako shluk bílých a černých skvrn na monitoru ultrazvuku).
Má hlavu, ruce, nohy a maličké tlukoucí srdce. Má prý i mnoho dalších věcí, ale ty jsem mezi skvrnami nebyla schopná rozeznat.
A stejně jako všechny děti je strašně krásný.
Cestou od doktora jsem si představila, jak se nás bude v pubertě s naštvaným výrazem ptát, proč jsme ho pojmenovali tak hloupě a já mu řeknu, že se jmenuje po tetě Elišce, děvče Julie a chlapec Julián.
A je jen trochu alarmující, že by mi tohle prohlášení připadalo strašně vtipné i bez zhoubného působení hormonů.

úterý 29. listopadu 2016

Bublina v čase

Pořád ještě sedím na lavičce a sleduju žluté listy ginga na zeleném trávníku.
V jednom smyslu tam už budu sedět napořád.

pondělí 28. listopadu 2016

Juliánek - 40 mm

Na prohlášení: "Je mi pořád špatně." reagoval můj doktor s úsměvem pronesenou větou: "To je dobře."
Ono to k tomu tak nějak patří. Alespoň mě přestalo bolet břicho a je mi jenom blivno, vytrvale.
Asi to stojí zato, Juliánek už nevypadá jako fazole. Vypadá jako maličký člověk. Když jsem ho na monitoru uviděla, na chvíli jsem se o něj přestala bát, ale už to na mě zase přišlo. To k tomu asi taky patří.
Možná mě ten strach někdy přejde, ale moc šancí tomu nedávám.


pondělí 7. listopadu 2016

Juliánek - 17 mm

Ztratil se mi jing-jang, který jsem našla toho dne, kdy mě Gary požádal o ruku. Bála jsem se, že to je zlé znamení.
Ale ukázalo se, že výklad znamení je věc skutečně ošidná.
Už nejsme jing a jang. Nejsme jen černá a bílá.
Ztratila jsem jing-jang. A je to tak v pořádku.
Už nejsme jen dva.
Jsme tři.

čtvrtek 20. října 2016

vzpomínka na poezii

kdysi jsem psala básně
a byly tak špatné
že ještě dnes
nad nimi zvedám oči k nebi
kdysi jsem psala básně
a byly tak banální
že ještě dnes
se jim z plna hrdla směju
kdysi jsem psala básně
a s každým veršem
zbavila jsem se kousku zla
a kousku banality
a přesto
neubylo

pátek 16. září 2016

Krajinka

Dneska byl na rohu kontejner na velkoobjemový odpad.
A na chodníku před domem se zhmotnila jedna z mých obav.
Ten obraz kdysi někdo s láskou namaloval, pověsil na zeď a obdivoval.
A pak šel čas.
Změnil se majitel stěny? Majitel obrazu?
Kdo ho postavil na chodník chvilku před tím, než ho odnese do kontejneru?
Jako bych ten obraz slyšela plakat.
A s ním jsem slyšela plakat všechny své výtvory, které skončily nebo skončí v popelnicích.
Já vím, nakonec se všechno rozpadne v prach.
A tak, když tvořím, vždycky v pozadí cítím tu marnost a slzy opuštěných obrazů.
Tvorba bolí.

neděle 4. září 2016

Ohnivý úsměv

Až se zima zeptá, co jsme dělali v létě, můžeme s hrdostí říct: Sušili jsme papričky.
A jak každý ví, ostré jídlo zahřívá.

čtvrtek 4. srpna 2016

radosti pracovního dne

Pan Gentleman mi omylem smazal poměrně velký kus mé včerejší práce.
Ne, že by prosté "Promiň" změnilo skutečnost, že to musím udělat znovu (zato však lépe a radostněji!), ale připadalo by mi příhodné.
Pan Gentleman ovšem s arogancí sobě vlastní rovnou začal vykládat, co mám dělat, aby se mi to příště nestalo a očividně nechápe, proč mě ten přístup štve víc, než ta zbytečná práce.
Na trochu obyčejného lidského soucitu mám asi nárok, jen když si o něj přímo řeknu.

úterý 2. srpna 2016

Bolest vychází očima.
Vypálí se
na vnitřní stranu víček.
Zůstane
v ostrých konturách.
Navěky.

úterý 19. července 2016

...

otázka žije
svíjí se
čeká

jednou
vyslovím nahlas
otazník

bolestí
v tichu
ohluchneme

a pak
budeme litovat
oba

úterý 28. června 2016

než teď příště

než
jsem se podívala cizíma očima
byla jsem krásná
než
jsem se zaslechla cizíma ušima
byla jsem moudrá
než
jsem cítila cizím srdcem
byla jsem jedinečná
teď
tu místo mne stojí
nejistá šedá myš
příště
musím najít
laskavější oči

pátek 18. března 2016

Naděje

Chtěla bych být.
A nejsem.
Chtěla bych nebýt.
A jsem.
A přece.
Naděje umírá poslední.

pondělí 29. února 2016

Haiku-ku



Když přijímáme umělecky zaměřené návštěvy, píší nám po stěně verše

pondělí 1. února 2016

pondělí 11. ledna 2016

Opus Magnum

Je to už víc než deset let.
Začala jsem psát příběh, který jsem polo vážně a polo v žertu označila za své Opus Magnum.
A letos jsem si dala novoroční předsevzetí. Dopíšu ho, nebo se o to alespoň pokusím. Naposledy.
Jenže po deseti letech jsem někdo jiný a už kdysi dávno mi to vyprávění umřelo uprostřed věty, na kterou nelze navázat.
Takže vyprávím znovu a jdu přitom jinou cestou. Poučenější. Starší. Systematičtější.
A zjistila jsem, že ačkoli postavy i děje zůstali stejné, ačkoli znovu vyprávím ten samý příběh, jen možná v méně zmateném pořádku, vyznění je jiné.
Příběh má dva hrdiny s podobným problémem. Každý z nich zvolí jiné řešení. A po těch deseti letech se víc ztotožňuji s tím druhým.
A jen já sama vím, co to o mně vypovídá.