Ach jo

Jsem pitomá. Jsem pitomá. Jsem pitomá. Jsem pitomá.
V téhle náladě se nemám pouštět do internetových diskuzí. Nemám se pouštět do internetových diskuzí. Nemám se pouštět do internetových diskuzí.
Akorát se rozhodím. Akorát se rozhodím. Akorát se rozhodím.
A rozhodně tím nikomu neprospěju.

Na dojetí jednou dojedem

Nejsem nic jiného než ohavně pozérský cynik.
To, že jsem se nedojala na Jiříkově svatbě při prefabrikovaném projevu složeném z obecných klišé, to bych si snad ještě obhájila, ale protáčet oči nad upřímným osobním vyznáním, které děvčatům na svatbě věnovaly kamarádky, to už ode mě ohavné je.
A to jsem jinak ochotná nechat se dojmout kdečím, když mám náladu. Jenže jakákoli oficialita ve mně nevyhnutelně probudí cynika.
A víte co, stydím se za to.
Cestou do práce jsem pár minut věnovala myšlence, co bych v takovém svatební projevu řekla já. Když jsem se dostala k "nezapomínejte, že nejste jediní dva lidé na světě a až si polezete na nervy, můžete si přijít postěžovat" pochopila jsem jasnozřivě, že slavnostní řečník ze mě prostě nikdy nebude.

Cítí se obžalovaný vinen?

Kdysi jsem toužila po zrzavých kudrnatých vlasech. Kdybych tomu byla ochotná věnovat čas a úsilí, mohla bych je mít.
Toužím být nesobecká a nesoudit. Kdybych tomu byla ochotná věnovat úsilí a čas... některé věci prostě nezměním.
Dokážu být shovívavá. K chybám, které nemám. Chyby, které se podobají těm mým, soudím až příliš přísně.
Život mi nejvíc komplikuje sobeckost. Tu soudím nejpřísněji.
Z prachsprosté závisti.
Protože se mi zdá, že oni své sobeckosti prožívají snáz než já. Že je snad ani nevnímají. Berou je jako přirozený běh světa.
Já si každou svou sobeckost uvědomuju. I ta nejmenší  mi zasazuje ránu. Nechci být sobecká. Jenže se zdá, že to je proti lidské přirozenosti. A tak jsem vinna. A nejpřísněji soudím sama sebe.

Život

Nežádám, abych nebyla odmítnuta.
Žádám-li, předstírám, že odmítnutí nebolí.
Lhostejnost. Když ji budu předtírat dost dlouho, bolet to přestane.
Tak to přece funguje, ne?

Proč se telefoní čísla vytáčejí, když dneska mají všechny telefony tlačítka?

Do telefonu prý zním mile. Teda, na cizí lidi.
Ale to je jen proto, že nesnáším telefonování. Mám panickou hrůzu z toho, že ucho na druhém konci drátu neporozumí, když neuvidí výraz a gesta, kterými svůj projev doplňuju. Tak jsem alespoň zvukově milá.
Právě jsem volala na úřad. Klasické: "Dobrý den, mohla bych s vámi zkonzultovat... bla bla bla..."
Tak jsem si to nejdřív řekla nahlas, zhluboka se nadechla a vytočila číslo. Telefon byl okamžitě zvednut (to se na těch úřadech nemůžou trochu víc flákat?), vychrlila jsem svou litanii. "Já vás přepojím." Vychrlila jsem svou litanii. "Já vás přepojím." No a to mi přišlo tak strašně směšné, že napotřetí jsem svou litanii musela říkat strašně pomalu, aby mi skrz ni příliš neprobublával smích.
A co jsem se nakonec dozvěděla? Mám pro jistotu zavolat úplně jinam.

Když role, tak jedině charakterní

Je to fér? Že nám osud, nebo něco podobně šitózního přidělí roli a my se jí nemůžem zbavit?
Ale ne, dokážu se zbavit své role, ale jen za cenu, že zbytek života budu hrát.
Jedno dlouhé divadelní představení. Bez potlesku na konci.
Ještě pořád nevím, která varianta je horší.
Ani sama sobě se nedokážu přiznat, kterou variantu žiju.

Nikdo nepotřebuje žluté boty!

Jsem povrchní. Definitivně.

Jen povrchní ženská přece courá po obchodech a obhlíží všelikou obuv, i když má doma více než dostačující množství bot.

A právě jen taková povrchní ženská se zakouká do žlutých balerinek.

Strašně krásných žlutých balerinek.

Překvapivě pohodlných žlutých balerinek.

Jen strašně povrchní ženská o nich přemýšlí i potom, co ji její rozumnější já přesvědčí, aby si je nekoupila.
Jen strašně povrchní ženská si řekne, jaká smůla, že jsem neměla dost hutný spleen, abych si koupi žlutých balerinek mohla odůvodnit snahou o jeho zničení.
Ale není všem dnům konec. Zítra je pondělí.
Není tedy nepravděpodobné, že na žluté balerinky ještě dojde.

Blízká setkání

Když jedna z mých spolubydlících včera přišla domů, zeptala jsem se jí milým konverzačním tónem, zda-li nechce vytřít v koupelně. A ona se na mě podívala, šla a tu koupelnu okamžitě vytřela.
Teď váhám, buď ji unesli a následně vyměnili mimozemšťané, nebo při kladení otázek opravdu používám přespříliš výhružný tón...
Mimozemšťané jsou prevíti!

Kdyby...

Kdybych byla bláznivý miliardář, koupím bývalý barrandovský lom a postavím si tam rodinný dům. S velkým atriem, ve kterém by klidně mohl zůstat ten starý bazén i se skokanskou věží. Ráno, dokud tam svítí slunce, by se tam krásně plavalo.
To místo mě láká.
Mizerné místo s mizerným přístupem. Nehodící se absolutně k ničemu a tak odsouzené k dalšímu zarůstání náletovými dřevinami. A to jich je tam už teď dost.
Kdybych byla bláznivý miliardář, nenechala bych si ten plán vymluvit, i když je mi jasné, že to není vhodné místo pro život. Příliš málo slunce. Příliš hluku od kolemvedoucí dálnice. Mizerný, ale opravdu mizerný přístup. Mizerná investice.
Kdybych byla bláznivý miliardář, stálo by mi za to investovat do splnění snu. Abych ráno otevřela okno z ložnice, bosa přešla atrium dláždělé barevnými kameny a na vteřinu splynula s hladinou pod dohledem okolních skal. Pro ten okamžik klidu a vyrovnanosti. Pro podzimně zbarvené listy padající na hladinu. I pro neklid, kterým to místo pulzuje. Pro to všechno bych se přiznala k šílenství, kterým by ten plán byl.
Co z toho plyne? Asi to, že je dobře, že miliardář nejsem. Někdy úplně stačí být bláznivá.