Juliánek teď vypadá trochu jako žabička (a trochu jako shluk bílých a černých skvrn na monitoru ultrazvuku).
Má hlavu, ruce, nohy a maličké tlukoucí srdce. Má prý i mnoho dalších věcí, ale ty jsem mezi skvrnami nebyla schopná rozeznat.
A stejně jako všechny děti je strašně krásný.
Cestou od doktora jsem si představila, jak se nás bude v pubertě s naštvaným výrazem ptát, proč jsme ho pojmenovali tak hloupě a já mu řeknu, že se jmenuje po tetě Elišce, děvče Julie a chlapec Julián.
A je jen trochu alarmující, že by mi tohle prohlášení připadalo strašně vtipné i bez zhoubného působení hormonů.
Žádné komentáře:
Okomentovat