Možná ze mne doopravdy vyrostl architekt.
K hledání únikových východů jsem si pořídila další profesionální deformaci.
Kamkoli přijdu, přemýšlím o tom, proč je prostor uspořádán právě tak jak je. Proč je ta stěna právě tady a ne o půl metru vedle. A k tomu se druží myšlenky na to, jakými úpravami by šel prostor vylepšit. A tak si řetězím varianty od přesouvání nábytku, po bourání stropů.
Neškodná deformace.
Jenže si to říkám nejméně dvakrát do týdne i doma. Kam by šla posunout která zeď a jak líp umístit které dveře. Což je u bytu po totální rekonstrukci dle vlastního návrhu značně frustrující.
Už na začátku bylo náročné vybrat si jednu variantu. Naučit se s ní žít je ještě těžší.
Žádné komentáře:
Okomentovat