V práci mi chybí K. Ta jediná vždycky pochopila, proč mám chuť sprostě nadávat na Pana Gentlemana.
Pana Gentlemana, který se tváří jako spasitel všehomíra, pochválí se, že se mu zase podařilo krásně vypracovat něco, na co jsme my ostatní kašlali a když namítnu, že to je sice hezký, ale že to nedotáhl do konce, tak začne prskat, že to není náplň jeho práce a ať si pořád nestěžuju a dodělám to sama.
Pominu-li, že to byla dodělávka celkem na pět minut, tak mě ale opravdu strašně rozčiluje, že právě on je vždycky ten první, kdo neváhá vytýkat ostatním chyby a když se někdo odváží bránit, tváří se pohoršeně.
Ach jo.
Asi mě to štve hlavně proto, že po posledních personálních změnách máme v práci takového jediného dokonalého už ve dvou exemplářích.
Oba mi lezou na nervy tím, že mě v podstatě neposlouchají. Když něco pracovně probíráme, tak z nich sálá aura shovívavosti typu: tak se holčičko vypovídej, až skončíš, tak půjdu a nějak chlapácky ten problém vyřeším.
Nevím, jestli je to z jejich strany vědomé, nebo jestli jsem jenom přecitlivělá, ale štve mě to. Obzvlášť ve chvíli, kdy upozorňuju na problém, jediný dokonalý ho odmávne jako nehodný pozornosti a problém se za měsíc vynoří a kousne nás do zadele. Ale to už je jiný příběh a za to přece jediný dokonalý nemůže.
A já si můžu tak maximálně postěžovat, akorát už tu není K., která by to pochopila.
Žádné komentáře:
Okomentovat