Fakt je, že nakonec dokážu brát s humorem v podstatě všechno. Jen mi občas chvíli trvá se k tomu humoru dopracovat. Ale není to nic tak tragického, aby se s tím nedalo plnohodnotně žít. Člověk si zvykne a přizpůsobí se.
Tak třeba v rámci takového přizpůsobení vyklízím lednici nejlépe v okamžiku, kdy jsou obě moje spolubydlící v bezpečné vzdálenosti. (Každá stovka kilometrů dobrá.) Tak mají to štěstí, že se mi do rány dostanou až ve chvíli, kdy nastoupil humor a neschytají první salvu. A já mám taky štěstí, protože jsem strašně nerada ošklivá na své okolí.
Ale co už, každý z nás má nějakou charakterovou vadu. Asi bych měla být ráda, že jsem vyfasovala jen tu pochybně sníženou tolerancí k nepořádku a ještě pochybnější smysl pro humor.
Dokud člověka při vyklízení lednice nezačne škrtit bramborový salát...
OdpovědětVymazatJestli tě to potěší, mě po návratu z kláštera praštil v komoře do nosu smrad, který si v ničem nezadal s pachem mrtvé myši. Tak jsem začala hledat tu mrtvolu a našla jsem pytel něčeho, co kdysi bývaly asi brambory. Spolubydlící taky udělaly dobře, že zrovna nebyly doma.
OdpovědětVymazatA vůbec, já jsem strašnej prudič, asi mě jednou zakousnou...
No, tak mrtvoly radši nehledám... se bojím, že bych nějakou mohla najít ;o)
VymazatAle mají to ty naše spolubydlící štěstí, že spolubydlí právě s takovými milými osobami jako jsme my ;o)
To mi připomíná, že bych asi měla jít domů, protože bych se měla pokusit spravit hned tři různé věci...
Vymazat