úterý 26. února 2013

Pojďme si promluvit

Trochu jsem překvapila sama sebe, když jsem v posledních letech zjistila, že jsem skutečně schopná vést i vážné rozhovory. Takže ano, zvládám to. Jenže to nedělám ráda.
A tak se mi stane, že se na mě kamarádka uprostřed debaty o chobotnicích zadívá a prohlásí: "Čím to, že když s tebou mluvím, skončíme vždycky u nějaké absurdity."
A já můžu jenom pokrčit rameny.
Ve skutečnosti je to obranná reakce. Vážný rozhovor vyčerpává víc než absurdita. Vážný rozhovor vyžaduje více pozornosti. Vážný rozhovor mnohem víc odhaluje.
A tak se k němu uchyluji až ve chvíli nevyhnutelnosti. Když ho druhá strana vyžaduje.
V takové chvíli jsem skutečně schopna mluvit o cizích problémech vážně. Navrhovat rozumná řešení. Nabízet oporu. Ale to se týká cizích problémů.
Když jsem se naposledy dostala ke skutečně vážnému rozhovoru o sobě, tak se mi v důsledku toho zase jednou podařilo zvracet růžovou rýži. Asi mám důvod proč se těm vážným rozhovorům vyhýbám.

3 komentáře:

  1. Vážné rozhovory jsou přeceňovány. I o vážných věcech se dá mluvit nevážně, což obsahu neubírá na vážnosti, ale způsobuje, že se při takovém rozhovoru nemusí diskutující cítit, jako by je někdo dusil peřinou.
    Ale jsi teda předloha dokonalosti, že vážné rozhovory o sobě zvládáš. To já ani nezvládám, ani si nemyslím, že by na mně bylo něco natolik vážného (kromě váhy), že by se o tom musel vést vážný rozhovor. Teda, někdy si to možná myslím a pak deprimuju vše v okruhu 50 metrů s největší koncentrací v epicentru, samozřejmě;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, jestli si chceš vážně promluvit o své váze, tak se někdy stav, u nás na bytě se drží trojnásobná dieta a můžeme se s tebou podělit o spoustu zkušeností ;o)

      Vymazat
    2. Ani ne, jste šílené, a to jinak než já.

      Vymazat