Pustili nás z porodnice.
Julii s přesvícenou novorozeneckou žloutenkou a mně s děsivým pocitem, že to nezvládnu.
Nejdřív to nebylo tak hrozné, když jsem měla Julinku vedle sebe na pokoji, kochala jsem se s ní, protože je to vážně krásné miminko (já vím, všechny jsou, ale tohle zvířátko je jenom naše a tak je nejúžasnější). Když byla Julie vedle mě, pořád bylo co dělat. Jenže pak jí zjistili žloutenku, odvezli ji pod modré světlo a vraceli mi ji jenom na kojení, malátnou a rozespalou. Strašně mi chyběla. Po dvaceti hodinách mě zchvátila taková lítost, že se mi začala samovolně spouštět laktace.
A pak nás konečně pustili. Chtěla jsem být co nejrychleji pryč, jako bych tak mohla utéct pocitu vlastní nedostatečnosti. Jenže ten mi zůstal. Strašně se bojím, že něco pokazím. A ještě víc se bojím, že už jsem něco pokazila.
Žádné komentáře:
Okomentovat