Příběhy bez konců mě znervózňují. Je to jako když jdete do schodů a ten poslední, na který chcete šlápnout tam už není. Zakolísáte. Vyvede vás to z rovnováhy. Takhle já to mám s příběhy.
Příběh má mít strukturu. Má mít svůj začátek a svůj konec. Chci toho po příbězích příliš?
Ano.
Každý život je příběh. I ten můj. A já jsem nervózní. Protože neznám strukturu. Nemůžu ho jen tak zkusmo prolistovat. Nemůžu se podívat na poslední větu.
A právě teď. V tuhle chvíli. V tenhle okamžik. Potřebovala bych...
Udělala jsem krok a ten schod tam nebyl.
Pořád lepší než zakopnout o schod, který nečekáš. A vůbec, asi se málo koukáš na Doctora, jinak bys věděla, že znát konec vlastního příběhu je moc špatné a máš být ráda, že ho neznáš.
OdpovědětVymazat